Dítě pasťáku....3
9. prosinec 2009 | 11.08 |
3.DÍL
Bylo asi 11 večer,když všichni ulehali do postelí,ale já sem spát nemohla…Otevřeli se dveře od mýho pokoje (Každej měl takovej malej pokoj,kde bylo zamřížovaný okno,postel,skříň a malej stolek.).Nevnímala sem to,myslela sem že je to jenom kontrola.Dveře se zase potichoučku zavřeli.Někdo si ale sednul vedle mě…Otevřela sem oči,abych se podívala kdo to je…,,Alexi,co tady děláš??´´divila sem se.Chtěla sem si sednout,aby sme si mohli povídat,ale on mě přimáčknul k posteli…,,Co to děláš?´´nechápala sem.,,Drž hubu…´´vyjel na mě.,,Co na mě řveš…´´bránila sem se,ale Alex vytáhl z kapsy nůž,kterej sebral v kuchyni a přiložil mi ho ke krku…Zděšením sem ani nemukla…,,Tak a teď si s tebou užije…A jestli cekneš,je po tobě…´´řekl Alex a začal se po mě sápat.Prosila sem ho ať to nedělá,ale on si liboval v pozorování,jak mi to ubližuje…Když ,,skončil´´ jenom se pohrdavě usmála.,,Přijdu zas…´´řekl posměšně a pomalu se vykrad zpátky do svýho pokoje.
Brečela sem,chtěla sem to někomu říct,ale nikdo by mi tady nevěřil a já se Alexa fakt bála,nechtěla sem nic riskovat.Takhle to začalo chodit večer co večer…Vynechal jenom pár večerů …Začínal být pořád agresivnější,až sem měla modřiny,který už nešlo schovávat.Nenáviděla sem ho,nenáviděla sem všechny tady..Musela sem pryč…Několik týdnů sem si plánovala útěk a jednou večer sem se rozhodla,že uteču…
Měla sem strašnej strach z toho co bude jestli mě chytěj,ale strach z Alexe byl větší,tak sem šla…V noci,když už všichni spali sem se nehlídaným a tajným východem ze sklepa dostala na zahradní pozemky tohodle housu.Teď už mi zbejvá vyhnout se alarmům a fízlů na vrátnici…Ale proč jít slušně přes vrátnici že jo…Utíkala sem druhou stranou přes betonovej plot…Šlo to blbě,ale nakonec se mi to povedlo…Zase volnost,pryč,daleko odtud…
Utíkala sem celou noc co nejdál to šlo.Nevěděla sem kam,tuhle část Rakouska neznám,ale bylo mi to fuk.Myslela sem si,že když sem utekla z pasťáku,tak mám vyhráno,teď už mi nic nehrozí,ale to sem se šeredně spletla…Nejenom že mě hledali benga,ale taky sem měla hlad a byla sem švorc.
Nějak sem se dostala na poměrně rušnou silnici…Zřejmě hlavní tah dálnice…Nikdy bych nestopovala,ale únava je holt únava,tak sem začala mávat na projíždějící auta.
Nikdo nezastavoval až se jedna dobrá duše slitovala a zastavila.V autě seděla příjemná starší paní.,,Kam jedete slečno?´´ptala se mě…,,Nevim,někam daleko…´´usmála sem se…,,Tak si nastupte,ať vám tu cestu zkrátim…´´usmála se na mě a já už si to mazala na místo spolujezdce…Jakmile se auto rozjelo,mě to tak dokonale ukolíbalo,že sem usnula…,,Slečno…Slečno…´´budila mě ta paní.,,Slečno sme na hranicích,dál vás vzít nemůžu,tak šťastnou cestu…´´popřála mi a frčela si to kamsi přes závoru.Moment,moment…Na hranicích??Začala sem uvažovat….Když se dostanu přes hranice,můžu začít novej život,nikdo mě nebude znát,nikdo mě nebude podezírat…Ale když mě chytěj,půjdu zpátky do pasťáku…Měla sem v sobě takový dvě postavičky,jedna říkala jo a druhá ne,taková ta hádka mezi andílkem a ďáblíkem..Ale jak se rozhodnout?
Nakonec se mi zalíbila myšlenka na novej život,bez minulosti a vzpomínek,s novou budoucností…Přímo vedle mýho úkrytu zastavil náklaďák.Moje jediná šance jak se dostat přes hranice,sice nevim do jakýho státu,pže vůbec nevim na jakým konci Rakouska vlastně sem,ale to je fuk…Všude bude určitě líp než tady….