Twins versus dvojčata.....3
9. prosinec 2009 | 09.21 |
3.díl (SISI)
,,A budeme každá vlastní pokoj?´´ptala sem se automaticky a Janča hned zbystřila.16 let sme měli společnej pokoj a bylo to docela peklo,protože každá máme radši jinej styl hudby a tak sme se často dohadovali co bude hrát v hifině.Sice sme tam měli každá vlastní,ale přece je to blbost aby v jednom pokoji hráli dvě CD.Takže sme taky často lámaly CD tý druhý…..,,Jo budete…Ale něco za něco…´´začala smlouvat máma a nám hned došlo o co de.,,Ano mami přísaháme že sem budeme chovat slušně a nebudeme dělat naschváli druhým,budeme se učit a…bla bla bla….´´začali sme odříkávat naši pracně naučenou přísahu.,,Bože kde sem k tomu přišla…´´začala si stěžovat máma.,,Na silvestrovský oslavě 1989…´´usmála sem se.,,Sisi uklidni se ano…´´sprdla mě máma.Tak asi po půl hodinovým dohadování s Jančou a mámou (to teda bylo něco) sme se konečně dostali k odemykání dveří a hned potom následoval příchod do haly.,,Musim říct že ségra vypadalo fakt komicky jak jí spadla čelist,ale sebe radši komentovat nebudu.Ale ještě větší úžas byla prohlídka celýho domu.,,Mami ty si vykradla banku?´´bylo jediný na co sem se zmohla,takovej luxus sem snad ještě nikdy neviděla a ani ve snu by mě nenapadlo že v něčem takovým budu někdy bydlet.A dokonce mám s Jančou vlastní koupelnu.Teda líp řečeno máme jednu dohromady a mamka má svojí….
Večer sme se sešli u ,,rodinný ´´večeře a na hovor se dostalo takový nepříjemný téma s názvem škola.,,Ale mami,dneska sme přijeli…´´zkoušela sto Janča se svým psím pohledem,ale nějak to pořád nezabíralo.,,Hele mamko,máme jednu podmínku,ty nás ještě zejtra necháš doma a my….my si ještě dneska vybalíme a uklidíme´´začala sem smlouvat,ale ani to nepomohlo.Prostě nás zejtra čekal první školní den.
,,Vstáááááááveeeeeeeeeeeej…´´řvala sem Janče ráno do ucha ale bylo to prd platný.Polila sem jí vodou,taky nezabralo….No nic tak jí aspoň zapnu televizi….,,Ich muss durch den Monsun Hinter die Welt, ans Ende der Zeit….´´začalo se ozývat z televize a měli ste vidět Janču.,,Neee prosím mučit néééé já už vstávám,jenom to plosííím vypněte…..´´začala vřískat a vyletěla jako raketa.,,Holky zaspali sme…….´´křičela máma z kuchyně.,,Co šílí,dyť je teprve…panebože…ono je 8!!!!!!!!!´´začala sem panikařit a chudák ještě napůl rozespalá Janiczka jenom vyhoukaně koukala.Obě sme se najednou zavřeli v koupelně,ale nějak slavně to nedopadlo,ta koupelna je přece jenom pro dvě osoby moc malá,takže sem se radši klidila a čekala až se ségra vyhrabe,abych se mohla jít zcivilizovat zase já.Pravda,trošku nám to trvalo,ale musíme přece jenom musíme udělat dojem první den ve škole.
Ale popravdě řečeno by se mi zdála ta škola divná,kdyby sme s Jančou něco neprovedli,ale přemejšlela sem tak dlouho až se mi zadřeli kolečka,ale stejně sem nic nevymyslela.I to se mi občas stává.
Po půl hodinovým rozhovoru s ředitelkou nás konečně dovedli do naší ,,milovaný,, třídy.
Jenom se otevřeli dveře a my tam vlezli,hodili sme na sebe s Janiczkou znechucenej škleb.Všude samý peroxidní a růžový barvy,no děs….
,,Tak nám o sobě něco řekněte….´´pobídla nás učitelka,když sme stáli před tabulí a slova se ujala Janča.,,No takže sme Sisi a Janča,sme dvojčata,ale která je která to netušim,bydlíme v Magdeburku,děláme průsery a v sobotu je u nás mega pařba,všichni ste zvaný,když tak za náma přiďte a my vám řeknem adresu….´´vyklopila Janča jedním dechem a začala se andělsky usmívat.Učitelka sbírala zuby na podlaze,jak jí spadla čelist a radši nás poslala sednou,něž bych začala mluvit já.To víte ty vysokoškolský mozečky nejsou stavěný na takovou dávku informací..=).Sedli sem si s Jančou úplně dozadu a snažili sme se sledovat ,,výuku,, (bordel).Pak sem ale zahlídla něco,co mě k smrti vyděsilo.Zahlídla sem totiž dredy…,,Dívej….´´ukázala sem na to dredatý pako,ale Janče nic nedocházelo a dívala se úplně nekam jinam.Tak sem jí trochu nasměrovala hlavu…,,Au ty kozo pitomá,ty česká slepice,ty seš normálně blbá…Jak ty můžeš bejt moje ségra a ještě k tomu dvojče???´´spustila vodopád nadávek a kdybych jí nezacpala pusu,asi by nadávala do teďka.Naštěstí to zpravil jeden milej a upřímnej,no trochu nucenej,ale přece jenom krásnej a křečovitej,americkej úsměv.
Pokráčko příště...