Twins vs. dvojčata...21

 Všichni jsme se prodírali hustou džunglí. Bylo vedro k padnutí, nikdě žádná voda, ale za to všude samá havěť, pavučiny, brouci velký jak evropský myši a já jen čekala, kdy na nás odněkud vybafne nějaká gorila.

,,Buď v klidu, tady gorili fakt nežijou...´´ uklidňoval mě Gustav, když jsem svoje obavy řekla nahlas.

,,Hele nikdy nevíš. Co když tady ještě nějaká krvelačná žije. Copak jsi neviděl King Konga? A nebo ještě jinak...Viděl jsi Jurský park?´´ zeptala jsem se zcela vážně. Gustav se nejdřív rozesmál, ale pak se zeptal: ,, A co má Jurský park společnýho s krvelačnou gorilou? A jen tak mimochodem...Gorily nežerou maso.´´

,,Dobře, možná nežerou maso, ale zabíjejí lidi, když se cítí v nebezpečí...A my teď zastáváme roli vetřelců, takže by se rozhodně ohroženě cejtit mohla. No a gorila s Jurským parkem nemá společnýho celkem nic, ale....Jurskej park byl přece taky na ostrově, o kterým si všichni mysleli, že je prázdnej...A ejhle...Byli tam dinosauři. Takže co z toho plyne?´´ zakončila jsem svůj monolog a odvážně a hrdě jsem si dala ruce v bok.

,, Z toho plyne, že jsi blbka, která by už konečně měla zavřít zobák...´´ odpověděl mi Tom a vrazil do mě ramenem, když kolem mě procházel.

Radši jsem jeho poznámku nebrala v potaz a dál v klidu přemejšlela nad tím, co bych asi udělala, kdyby se tu nějaká ta gorila fakt objevila. Přece jen je reánější, že se tady zjeví právě ona, nežli hladovej T -Rex. Po dalších nekonečných minutách jsme konečně našli konec džungle, nebo spíš ,,mýtinu´´ uprostřed džungle, a na ní dřevěnou chatrč.

,,Hurá civilizace...´´ zavejsknul nadšeně Bill.

,,Neraduj se...už jsme tam s Gustavem byli a je to prázdný...´´uzemnila ho Trish a na Billově výrazu bylo vidět zklamaní.

,,Tak proč jsem teda jdeme?´´ nechápala jsem, proč jsme se zbytečně prodírali tím pralesem.

,,Protože je tam jídlo...´´ Trish mě poplácala po rameni a mě se nálada ihned lepšila a okamžitě jsem se vydala k tý chatce.

Dveře, kterým jsme se dostali dovnitř byly tak shnilý, že ani nedržely v provizorních pantech, na všem co tam ve vnitř bylo, ležela vrstva snad stoletýho prachu, takže bylo téměř jasný, že tam nikdo minimálně pár let nebyl. Naštěstí tam ale nechal konzervy s jídlem.

,,Mylsíte, že to bude vůbec ještě k jídlu?´´ Georg podezřívavě otáčel konzervou v dlaních, jako by se snažil nakouknout dovnítř.

,,Myslím, že to zjistíme pouze jediným způsobem...´´ řekl Tom a vyškubnul mu ji z ruky. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že ani jeden z nás opravdu po kapsách nenosí otvírák na konzervy. Naštěstí stačilo pár úderů kamenem a jídlo bylo na světě. Díky bohu, že na těch konzervách nebyla žádná etiketa, obávala jsem se totiž, že sto let prošlá expirace by mě nutila zůstat o hladu. Takhle jsem si říkala, že je to čerstvej, nepropečenej a krvavej hovězí steak a světe div se, chutnalo to docela dobře.

Po rozbití asi sedmi konzerv a po jídle jsme konstatovli, že nebude na škodu, když tu jednu noc zůstaneme. Přece jen budeme mít všichni lepší pocit, když se na noc někam zavřeme. Navíc se všude stahovaly mraky, takže s největší pravděpodobností bude i pršet, a v dešti na pláži by to rozhodně nebylo to pravý.

,,Hele, co jsem našel...´´ křiknul Bill a nesl, teda spíš táhl, dřevěnou bednu, zrovna, když jsme chystali věci pro pohodlnější spánek. Pár plesnivých matrací nebylo zrovna ideálních, ale pořád lepší než písek, který jsem po jedné noci měla snad v každým záhybu těla.

,,Co je to?´´ ptali jsme se všichni a zvědavě nakukovali dovnitř.

,,A hele, večer bude zábava...´´zaradovala jsem se, když jsme v tý bedně našli lahve s alkoholem.

,,To je rum?´´ vykulila Trish oči.

,,Ne ne...To je něco lepšího...´´ pousmála jsem se po očuchání jedný flašky. ,, Tohle, moje milá, je brandy....seznam se prosím s mojí, od teď, nejlepší kámoškou...´´ uculovala jsem se na jednu z deseti flaškem a byla jsem pevně rozhodnutá ji nikomu nevydat. Možná bych ji vyměnila a teplou večeři o třech chodech a měkkou postel, ale jinak ne.

Déšť na sebe nenechal dlouho čekat, takže jsem všichni zalezli dovnitř, na hliněný podlaze rozdělali oheň a všichni jsme, jen tak duchem mimo a s flaškou v ruce, zírali do ohně.

,,Myslíte, že nás hledají?´´ zeptala jsem se najednou uprostřed hrobovýho ticha.

,,Tebe? Určitě ne...´´ prsknul Tom, kterýho jsem svojí otázkou evidentě vytrhla z přemejšlení. Teda jestli ho je ten prvok vůbec schopnej.

,, Tak na tohle fakt nemám...´´předem jsem vzdala téměř jistě vyhranou slovní přestřelku a šla jsem ven na vzduch, déšř nedéšť.

Popošla jsem kousek dál od chatky, potřebovala jsem chvilku absolutního klidu a ticha. Celkově tahle situace mě deprimovala.Byla jsem a pořád zůstávám společenským člověkem, ale kolikrát nastanou chvíle, kdy potřebuju mít svůj prostor kolem sebe úplně prázdnej a musím mít chvíli jen sama pro sebe. Usadila jsem se pod jedním vysoko rostlým stromem, abych se aspoň trochu schovala před téměř bičujícím deštěm, a v tichu jsem popíjela a přemýšlela. Hlavně nad tím, co teď dělat, jak se odtud dostat, jak všechno vyřešit, jak se uklidnit. Moje myšlenky mě ale přiváděly k naprostýmu šílenství a vzteku. Uvědomila jsem si, že nezmůžu absolutně nic. Není jediná cesta ven, kterou bych mohla jakýmkoliv způsobem, byť jen maličko ovlivnit, a že mi nezbývá nic jiného než čekat. Z přemýšlení mě vytrhl až hlasitý smích, který vycházel z chatky a okamžitě jsem poznala Trish, jejíž smích je tak autentický, že se prostě nedá spílst. Tu vlastnost, která jí dovoluje i v těch nejtěžších situacích mylset pozitivně a dokonce se i bavit, jsem jí vždycky záviděla. Ač jsme fyzicky k nerozeznání, ona byla osobnostně vždycky silnější než já. Po tomhle krátkým vyrušení z prokoumávání mojí nejhluší mysli, jsem se k přemýšlení vrátila a absolutně nevnímala čas, to jak jsem promočená ani to, jak mi drik z láhve ubývá.