Twins vs. dvojčata...22

Po nějaké době přišlo další vyrušení. Tentokrát to nebyl žádný hluk ani hlasitý smích, ale pocit, že na mě někdo nebo něco kouká. Zvědavě jsem zvedla pohled od země, abych zjistila, co je to za vetřelce. Upřímně jsem se trochu bála, teda spíš hodně bála. Co kdyby to byla nějaká divoká šelma na lovu? Srdce mi v krku bušilo čím dál víc, když jsem po prvním letmým prozkoumání nikoho a nic neviděla. Nejsistota mě donutila vstát a být v pozoru, připravená vzít nohy na ramena. Zádama jsem se přitiskla k tomu stromu a mlčky pozorovala okolí.Kolem bylo absolutní ticho, ale stejně jsem cítila, že o mě ten někdo nebo to něco ví. Tep i dech se mi zrychlovaly strachy, ale nohy mi zdřevěněly natolik, že jsem nebyla schopná utéct zpátky do chatky. Najednou jsem uslyšela kroky odněkud za mnou a stále se přibližovaly. Instinktivně jsem za zády obajala strom a prosila jsem všechny bohy světových náboženství, abych aspoň na chvilku mohla být neviditelná. 

,,Bojíš se?´´ ozvalo se zničeho nic kdesi za mnou. Tu ránu, kterou vydal kámen co mi spadnul ze srdce, museli slyšet absolutně všichni až na druhý straně zeměkoule.

,,Tebe jo? Haha...´´ podle hlasu jsem poznala toho blbce, který mě z chatky vyhnal. ,, Co tady vůbec děláš?´´ otázkou jsem se snažila zamaskovat svůj strach, ze kterého jsem se nestačila pořádně vzpamatovat.

,,Nic, šel jsem na vzduch. Na ty Billovi a Gustavovi kohoutí zápasy o tvoji ségru, se už nedalo koukat a Georg se stihnul opít a usnout.´´pokrčil ramenama a začal si mě prohlížet od hlavy k patě.

,,Co tak zíráš?´´ nenechala jsem si to líbit.

,,Vypadáš vyděšeně...´´pokrčil obočí a zvědavej pohled se měnil na zkoumavej.

,,To těžko, není nic, co by mě mohlo vyděsit.´´ zkřížila jsem si ruce na prsou a už trochu uvolněně jsem se zády opřela zpátky o ten strom. Bohužel to množství alkoholu způsobilo lehčí zavrávorání, že jsem měla co dělat, abych to ustála. Naštěstí mě strom zachránil a byla jsem mu v tu chvíli vděčná, že se o něj můžu opřít.

,,Ale ty hrdinko...představ si, že by se tady místo mě objevil někdo, kdo by tě chtěl třeba zabít, nebo znásilnit.´´ zaujal stejnej postoj jako já, ale i když dva dělají totéž, není to totéž. Musím uznat, že jeho postoj byl daleko elegantnější než můj. Dokonce vypadal daleko střízlivějc než já, ale pořád jsem byla ve fázi, kdy jsem byla schopná souvisle mluvit a dokonce i trochu myslet.

,,Velmi nepravděpodobný vzhledem k tomu, kde zrovna jsme.´´ ušklíbla jsem se nad jeho myšlenkou.

,,A kdybych to byl já ten, kdo by tě chtěl znásilnit?´´ nasadil úsměv a tón tak, abych poznala, že jde jen o ze srandy položenou otázku. Ta představa mě ale rozesmála a jak jsem byla posilněná pitím, dostala jsem příšerný záchvat smíchu.

Tom to zjevně nechápal. ,,Čemu se tak směješ?´´ 

,,Ty...Ty...Ty...´´ koktala jsem mei návaly smíchu. ,,Ty...že bys....mě...´´ zkoušela jsem mu to vysvětlit, ale přes ten smích to doopravdy nešlo. Musela jsem se k němu otočit zády a zhluboka se nadechnout, abych byla schopná se, aspoň chviličku, nesmát.

,,Ty, že bych mě chtěl znásilnit? Ty, kterej ani nevíš, na co ho máš? Nebuď směšnej prosím tě...´´ po vysvětlení jsem se znovu rozchechtala a dál mu nevěnovala pozornost.

,,Hej hej hej, co děláš?´´ vyjekla jsem, když jsem byla zase schopná vnímat a zjistila jsem, že  během mojí indispozice přišel až ke mě s výrazem ve tváři, který jasně napovídal, že ho můj názor na něj naštval. Na moji otázku neodpověděl a místo toho mě chytil za obě zápěstí, přimáčknul mě ke stomu a zašeptal mi do ucha: ,, věř mi, že to vím moc dobře´´ a dál se ke mě tisknul.

,,A ty zas věř mě, že umím koupat, kousat a křičet...´´ zavrčela jsem a dala mu tím jasně najevo, jak se mi jeho počínání nelíbí. Sice jsem mu neviděla do obličeje, ale slyšela jsem jak se pousmál těsně před tím, něž se lehce rty dotknu mého krku. V tu chvíli mi tep vyletěl ještě výš než před tím a všude mi naskočila husí kůže taková, že si jí nešlo nevšimnout.

,,Podle toho, jak rychle dýcháš a podle toho jak rychle ti tluče srdce, bych řekl, že se mě teď buď bojíš, nebo tě to vzrušuje..´´ pořád šeptal a nepřestával se rty otírat o můj krk.

,,Za C je správně. Nenapadnul tě totiž vztek...´´ stála jsem úplně nehnutě a snažila jsem se o co nejklidnější odpověď.

,,Máš pravdu...Nedošlo mi, že se vztekáš...Vztekáš se proto, že se bojíš, nebo protože se sama na sebe zlobíš za to, že tě to vzrušuje?´´ tentokrát nešeptal a jeho rty se přesunuly na moji tvář. Neodpověděla jsem mu. Nechtěla jsem přiznat ani svůj strach, ani svoji slabost, když jsem si uvědomila, že na tom, co dělá je něco vzrušujícího.

,,Mě se přece nemusíš bát. Já ti nechci ublížit...´´ jeho stisk najednou povolil, ruce se mi uvolnily. Tom o jeden krok poodstoupil, dlaní se opřel od strom, těsně nad mojí hlavou a obličej měl jen kousíček od toho mého. Jeho podhled těkal od mých očí ke rtům a zase zpátky. Pohled měl naprosto vážný a nečitelný, když si mě prohlížel, zatímco jsem se marně snažila zpomalit svůj dech a odpoutat pohled od jeho pootevřených rtů. To ticho mezi náma se zdálo nekonečný ale ani jeden z nás ho nechtěl přerušit. Nakonec jsem se nadechla, že konečně něco řeknu, ale nenašla jsem slova, najednou jsem ze sebe nebyla schopná vydat jedinou hlásku. To pro něj byl jasný signál a přitisknul rty na ty moje. Ne tvrdě, jak bych od něj očekávala, ale spíš váhavě  a nejistě a jen na chvilku. Až když si uvědomil, že ho neodstrkuju a nenadávám, položil mi dlaň ze zadu na krk, přitáhnul si mě k sobě a začal mě líbat.

Chvilku se můj mozek pral se zbytkem těla, ale tělo bylo silnější. Ruce jsem mu omotala kolem krku a polibky mu oplácela s intenzitou, která se každou vteřinou stupňovala. V hlavě jsem ale pořád slyšela hlásek, který mi našeptával, že toho budu litovat ihned jak vystřízlivým, ale ještě nikdy mě nikdo nelíbal s takovou vášní jako teď Tom. Najednou mě držel v pevným objetí a horkými dlaněmi mi zahříval na kost promočenou kůži.