Já nic, já dcera muzikanta...16

Tenhle rozhovor s vlastní matkou měl vést k nějaký radě, jak z toho ven, a podle ní mám stejně pouze dvě možnosti. Promluvit si s Tomem, nebo si začít s někým jiným, kdo mi pomůže na Toma zapomenout. Výborně teda, jeden plán lepší než druhej.

Pak mi máma navrhla, že spolu půjdem do baru, ať se trochu pobavíme. Jenže, kdo by chtěl jít kalit s mámou? :D

Nakonec to stejně dopadlo tak, že jsem od mámy dostala tzv. boleswtný, a dovolila mi vybrat si něco u ní v obchodě a odejít bez placení. Večer a vlastně zbylý čas jsem, ač tomu sama nerozumím, seděla, ležela či stála u učení.

Když už nic, tak ten čas opravdu využiju proto, pro co byl určený.

,,Já tam fakt nejdu...Prostě to nemá cenu zkoušet...´´ fňukala jsem tatíkovi do telefonu, když nastal den D. A to maturitní zkouška. Nějak jsem ani nevnímala čas, a uteklo to fakt rychle. Přísahám, že jsem dělala, co šlo, abych si do hlavy nalila vědomosti, který jsemm měla posbírat za ty roky ve škole, ale ani náhodou se neuchytila ani polovina.

,,Věř mi, že to dáš...Jsi chytrá holka, to že teď nic nevíš je jen stres a nervozita, uvidíš, že si na všechno vzpomeneš, až se tě zeptají....Držim palce, musím běžet, tak se mi ozvi hned, jak to budeš mít za sebou. Všichni držíme palce...´´hmm, tak to mě teda moc neuklidnil.

Cestou do školy, respektive už ve škole jsem před zkouškou ještě stihla obrátit žaludek do záchodu, a ne jednou.

Je ovšem pravdou, že nervozita trošičku ustoupila hned, jak jsem věděla, že první předmět mám úspěšně za sebou. Co by se taky dalo zkazit na zkoušce z mého rodného jazyka. To by pohnojil akorát idiot. Teď už teda zbyly jen tři předměty, který mi mohly dokonale zkazit prázdniny.

Čas letěl a přede mnou byl poslední předmět. Bohužel ten nejhorší, i když sebevědomí stouplou, když jsem věděla, že jsem ve všech před tím uspěla... Aspoň teda natolik, abych prolezla, ale stejně nebylo dost vysoko na to, abych tam nakráčela se zdviženou hlavou.

Pravidlo číslo jedna: Ten nejhorší učitel, v mým případě učitelka, tě u zkoušek vždycky podrží.... A stalo se...

Můj normálně vygzumovanej mozek byl v tu chvíli nejen vygumovanej, ale ve stádiu, kdy nerozeznal ani vlastní majitelku, takže to dopadlo tak, že jsem jedno věc mlela pořád dokola v několika různých verzích a ani jedna z verzí rozhodně nebyla odpovědí na danou otázku. Zachránilo mě akorát to, že uběhnul čas na zkoušení a na řadě byl další chudák.

Troufám si říct, že hodina, kterou jsem čekala na výsledky, byla tou nejdelší v mým životě. Nehty pryč, už nebylo ani co okusovat. Jaká to pak byla slast pro můj sluch, když zaznělo z úst ředitele školy, že i takovej beznadějnej případ jako já, uspěl ve všech předmětech. Dokonce jsem si myslela, že mám i halucinace, když mi bylo oznámeno, že vyznamenání mi uteklo jen o jednu trojku, ale to vem čert. Hlavně, že jsem, teď už i úředně potvrzený, středoškolsky vzdělaný člověk.

Okamžitě jsem žhavila linku tátovi do Ruska. To bude mít chlapec sakra drahej účet...

,,Tak?´´

,,Joooo´´ zařvala jsem do telefonu...

,,No vidíš, tak gratuluju....A znáky?´´

,,Tati!!! To snad ani není podstatný, důležitý je, že jsem se nepozvracela u zkoušky, ale že jsem to stihla před ní...´´

,,Ne, to teda důležitý je...Ven s tím...´´

,,Jedna, dva, dva, tři...To není ta zlý ne?´´

,,Suzie, já myslel, že jsi na čtyřkách, když tak zatloukáš...Samozřejmě, že to není špatný...Naopak...Oslavíme to hned, jak se vrátíme...Miluju tě, jsem na tebe pyšnej...´´

Ten samý telefonát proběhnul i s mámou, takže následujících několik desítek minut jsem měla o zábavu postaráno.

Jenže...Maturita za mnou a několik dní samoty ještě stále předemnou. A plán? samozřejmě žádnej. Naštěstí moje debilní třída vymyslela večírek na oslavu maturity, takže zábava aspoň na dnešní večer...No zábava...jak se to vezme, když jsem zvaná jen z povinnosti. Jediná moje třídní kamarádka přestoupila na jinou školu už ve druháku, od tý doby jsem se s nikým nebavila. Myslím jako s kamarádkou... Což mi vlastně nebránilo trošku ty informace, nabraný během studia, spláchnout alkoholem.

Večer probíhal přesně podle mých představ. Sešli jsme se v baru, všichni zúčastnění si mezi sebou barvitě vyprávěli zážitky ze zkoušek, a já seděla v povzdálí nad sklenkou whisky a zase se užírala v sebelítosti. Nejradši bych si nafackovala, ale nešlo to. Moc mi v tom ani nepomohla sms, která mi dorazila se zněním: ,,Velká gratulace kočko, pořádně to zapij! B+G+G+T´´

Jasně..T...v tu chvíli se lítost změnila ve vztek, ale v takovým kalibru, že i pro mě byl novej.

Tohle jde vyřešit jenom jedním způsobem. A to pomstou. Říká se, že pomsta bude sladká, já říkám, že se z toho posereš Tome Kaulitzi...