Já nic, já dcera muzikanta...8

Všechno šlo podle plánu. Bill mě vyzvednul ve škole, šli sme na jídlo a pak na ty nákupy.

,,Twl Bille co tam děláš takovou dobu??´´ čekala sem jak trotl před zkušební kabinkou už 20 minut a on pořád vevnitř.

,,Zkoušim si oblečení…´´ odpověděl mi a chvilku na to mi podával kus hadrů jeden po druhým.

,,Twl všimnul sis toho nápisu u kabinky??´´ ozvala sem se znova, když už sem měla těch hadrů tolik, že mi padaly na zem.

,,Ne, jakýho?´´ vykouknul z kabinky a já ukázala na nepřehlédnutelnou ceduli, kde stálo :,, Prosíme zákazníky, aby si do kabinky brali max. 3 kusy oblečení…´´

,,Nevim, ale řekla bych, že si to už minimálně 5x porušil…´´ upozornila sem ho na ten zločin.

,,Neřeš…´´mávnul nad tím rukou a trvalo mu další půl hodinu, než konečně vylez.

,,Tak co si bereš??´´ tázavě sem se na něj podívala.

,,Nic, ani jedno mi nesedí…´´ řekl jakoby se nechumelilo.

,,Cože??´´ vyvalila sem oči a nevěřila sem vlastním uším.

,,Tak ty seš hodinu zalezlej v kabince, zkoušíš půl obchodu a nakonec mi řekneš, že si nic nekoupíš??? To nemyslíš vážně že ne…´´ujišťovala sem se, že je to jenom sen. Konečně sem ale pochopila, proč s ním nikdo nechce jít nakupovat.

,,Ne…přece si nebudu kupovat něco, co mi nesedí….´´ obhajoval se a já měla sto chutí nakopat ho do prdele.

Když sem se z našich nákupů dostala domů, byl už večer, takže sem zničená a otrávená zalezla do koupelny. Troufám si říct, že dnešek mě zbavil shopaholictví a to dokonale.

,,Suzieeeee….´´ vzbudil mě řev z kychyně. Rozespelá a pomačkaná sem teda slezla schody, abych zjistila co se zase děje.

,,Hmmm..´´zamručela sem na zuřícího tátu.

,,Co je zase tohle??´´ mával mi před xichtem jakýmsi cárem papíru.

,,Nemůžu říct když na to nevidim…´´ snažila sem se o vtip, abych prolomila tu hustou atmosféru, která už tady panuje poslední tejden.

Táta mi vrazil papír do ruky, ať si to teda přečtu a něco mu k tomu řeknu.

,,Aaaa tak už to prasklo…Ale já za to nemůžu…´´ bránila sem se, když sem se dočetla, že sem slovně napadla učitele.

,,A kdo za to může??´´ ptal se táta a nevypadal, že by to neřešil.

,,No to on. Celej den do mě akorát ryl,tak mi už prostě ruply nervy. Navíc je na mě zasedlej už od prváku, pokud si nevzpomínáš, ne jednou si kvůli němu musel do školy.´´ bránila sem svoji hrdost a navíc i čest naší rodiny. Přece jenom tenhle konflikt začal tím, že se ten kretén začal navážet do mýho táty, prej že jestli chci skončit jako on a dělat ,,manažera´´ nulám, který to nikam nedotáhnou, můžu se na školu vykašlat. To sem samozřejmě nezkousla a tak sem mu na férovku řekla, co si o něm myslim.

,,Zlato, takhle to přece nejde. Je ti skoro dvacet, nemůžu tě pořád vodit za ručičku a všechno za tebe řešit. Proč tohle děláš, když víš, že z toho budeš mít akorát problémy.´´ táta mi promlouval do duše, ale nedošlo mu, jak se strašně protiřečí poslednímu rozhovoru, kdy mi tvrdil že za mnou vždycky bude stát.